9. července 2020

O rodině

   Nějak teď nemám to správné rozpoložení , abych přispívala tak, často, jak jsem měla v úmyslu. Život jede na plné obrátky, čas utíká jako splašený a já tak trochu vlaju mezi vším.   
   Odjakživa mám slušný pozorovací talent a tak někdy vidím a cítím věci, které mi moc neprospívají. Tedy jejich sledování a vnímání určitě obohacuje mou duši i intelekt, ale trochu ničí srdce a rozum.
   Proč začínám dnešní příspěvek zrovna takto je tím, že už velmi dlouho ve svém životě zažívám situace, ať už bezprostředně nebo ve svém blízkém i vzdálenějším okolí, které mě neskonale rozesmutňují.
   Vidím totiž lidi, kteří si neváží rodiny. Rodiny vlastní, nejbližší nebo rodin blízkých. Zcela opomíjejí jejich nedozírný význam a smysl, hazardují s láskou nejbližších, s důvěrou, 
s blízkostí. Nevidí ten obrovský dar, co milující rodina zcela automaticky poskytuje všem absolutně samozřejmým 
a nevypočítavým způsobem. Sama jsem na tu nejlbližší rodinu neměla moc štěstí. Vidím, 
co všechno mi to v životě vzalo, s čím se potýkám dodnes, s čím bojuji a co musím překonávat, když za mnou nestáli a nestojí milující rodiče,
co by mi poskytovali životní jistotu lásky a bezpečí. Dlouho jsem se na ně zlobila, v hlavě si přehrávala scénky, jak jim to jednou všechno řeknu a budu se domáhat jejich uvědomění. 

Blbost, kdo vás zklame jednou, zklame vás vždy znova 
a znova. 

Místo toho jsem svoji zkušenost přetavila na odhodlání vytvořit tu nejkrásnější rodinu. Rodinu, kde láska a soudržnost dosáhne nevídaných hodnot a bude pro všechny její členy neochvějnou jistotou. Přístavem v bouři, pevným bodem za všech okolností bez výjimky. Makám na tom pořád a dost často je to nesmírně těžká věc, to vám nebudu lhát.
Ale snad i díky té vytrvalé snaze pořád vidím tu neposatelnou důležitost takového cíle. 
Vím z hloubi své duše, že to má smysl. Že to za to stojí. 
Co bych za to dala, kdyby to někdo dělal pro mě.
   A tak mě vždy znovu a znovu nesmírně bolí, když vidím ty sobecké a omezené lidi, co si těchto hodnot neváží. Děje se to všude kolem, každý den, každou vteřinu. Ničí a znesvěcují ten dar, dar rodiny, dar lásky a podpory, porozumění, pochopení a pomoci. Zapomínají, že mají zodpovědnost. nejen za sebe, ale za všechny, které k sobě připoutali. Začíná to už vztahem dvou lidí a pokračuje hlavně v momentě, kdy se ti dva rozhodnou, že budou mít děti. Zapomenou se rozhodnout, 
že budou chtít být těmi nejlepšími rodiči, nejblžšími 
a spolehlivými přáteli. Zapomenou nebo si jednoduše ten potenciál neuvědomí. A zničí všechno. Svou neochotou, svou lhostejností, sobectvím a prázdnotou. Zahodí šanci vytvořit něco krásného, co má přesah až za hranice času, až tady už oni sami dávno nebudou. 
    Jaká škoda...
Proto prosím, nezapomínejte, že žijete v manželstvích 
a tvoříte rodiny. Žijte a milujte tak, abyste byli světlem 
a jistotou pro druhé, pro své manželky, manžely, rodiče 
a hlavně pro své děti. Aby si jednou mohly říct, že jste jim byli dobrým příkladem, 
že jste je činili šťastnými.
To bych si tak moc přála. Tak moc... 

Objímám na dálku každého, kdo si tohle pořeboval přečíst.




22. června 2020

Máte rádi citáty?


Máte rádi citáty? 
Stává se vám, že na vás odněkud nějaký vykoukne a vy víte,
 že byl snad napsán právě pro vás, pro tuto chvíli. 
Aby vám připomenul něco důležitého, něco krásného
nebo i smutného, abyste věděli, že v tom nejste sami.
Nebo něco povzbudivého, co jste moc potřebovali?
Pokud ano, snad vám přinese něco pěkného i tento, 
který na mě vykoukl na Instagramu.

Mějte krásné pondělí,





19. června 2020

Páteční recept



Krásný pátek přeji!
U nás je deštivo, chladno a nehezky.
Nedá se nic dělat a tak si uděláme ten den hezčí něčím k zakousnutí. Co vy na to?

Doma mi zbyla uvařená červená řepa a na salát jsme neměli chuť a tak jsem si vzpomněla, 
že existuje lákavý recept na brownies z červené řepy.
Hledala jsem ten nej recept a ve všech mě vyděsilo množství másla a cukru. Nic proti, chápu, 
že klasika chce své, ale moje tělo chtělo nějakou zdravější variantu a tak jsem se pouze inspirovala a výsledek mě mile překvapil a tak si troufám vám ho prezentovat.

Jedná se opravdu o zdravější verzi s celozrnnou moukou a malým množstvím cukru 
a vzledem k tomu, že hořkou čokoládu považuji za "lék", 
tak je to vlastně super zdravá dobrota a to je bezva, no ne?









Do těsta můžete zkusit přidat třeba sušené brusinky nebo mražené mandle a nebo brownies vylepšit na kousky pokrájenou další čokoládou. 
Fantazii se meze nekladou.
Tak snad si pochutnáte, 
dobrou chuť a přeji vám všem nádherný víkend
 plný krásných oka - mžiků,





16. června 2020

Aaaaach, ty kavárny....


Dnes vás vezmu do kavárny Kafé 133 
v Novém Městě na Moravě.


Kavárna, kerá si prostě a jednoduše na nic nehraje a využívá naplno autentičnost starého domu, kde je snad vše původní, osobité, dokonalé.





Ty dlažby...
Ty židle...
Ten dvoreček...
Nádhera!








Taky musím zmínit dobrou kávu a v tom nejepším slova smyslu obyčejné domácí dezerty.
Klid, pohoda a prostor, kde se zastavil čas a dal nám vydechnout od uspěchanosti všedního dne.
Pokud byste měli tu možnost, určitě tohle nenápadné
místečko navštivte a pokochejte se.
Tak zase brzy nad šálkem dobré kávy...
A nezapomeňte, že kdybyste věděli 
o nějaké super kavárně, vaše tipy uvítám!






15. června 2020

Milujete filmy?

Já ano....a moc!
Miluju to objevování zajímvých filmových kousků.
Všemožné žánry, styly, období.
Tu nekonečnou rozmanitost a příležitost se zamyslet, 
pobavit, zasmát nebou dlouze zadumat.
Jsem  naštěstí zcela imunní vůči zaručeným doporučením zasvěcených a fundovaných znalců.

Kdysi jsem se totiž na úžasné doporučení dostala velmi složitě do uzavřené společnosti fimových fandů do kina na jeden "zaručeně top" film a jen strach z ukamenování 
mi zabránil odejít z kina už po dvaceti minutách.

Od té doby vím, že pěkný film si mě najde sám.
Stejně tomu tak bylo i s filmem, který jsem dostala 
od jedné známé kdysi na DVD.
Nicneříkající titul jsme jednoho deštivého odpoledne strčili do přehrávače a ....

...světe div se, stal se zázrak.

"INTOUCHABLES"




Dnes už ten film málokdo nezná, ale včera jem ho viděla asi pošesté a byla by velká škoda
 ho nepřipomenout, pokud by snad mezi vámi byl někdo, kdo ho ještě neviděl.
Rozhodně doporučuji původní znění s titulky.

Nebudu se rozepisovat co, proč a jak.
Prostě si ho užijte a dejte vědět, co vy na to.
Těším se...








11. června 2020

Ze života...to nevymyslíš...



Středa 10. 6. 2020 začala fakt skvěle.
Dobrá snídaně a šálek kávy, co chutnal nějak líp než jindy.
Dobrý!
V plánu je cesta do Brna.
Čas jen pro mě.
 Obchody, procházka, kávička a něco dobrého k tomu.
Předpověď v telefonu ukazuje vytrvalý déšť.
Nevzdávám to a vytahuji zapomenutý velký deštník
s potiskem obláčků na bleděmodrém podkladu, co zaručí dobrou náladu i pod černočernou oblohou.
Zatím mi nevadí, že ten velký deštník budu vláčet celičký den.
Jedu totiž vlakem, ne autem a tak si beru i na mě velmi nezvykle malou kabelku (jinak totiž nosím kabely povětšinou obřích rozměrů).
A jak důmyslně vybírám pohodlné oblečení na celodenní babské courání, zjistím, že mrcha karanténa spolu s "naschválvirem" zapříčinily přebytek mého objemu, co se nevešel do vybraných kalhot. Budiž mi omluvou to, 
že už když jsem je kupovala, bylo to jen tak tak.
Směrem k dceři jsem jen zlehka prohodila, že si tedy vezmu jiné, elastičtější, protože v těchhle bych se ani najíst nemohla.
V tu chvíli jsem totiž netušila, jak moc byla ta věta významná.

Cesta vlakem s dcerou super. 
Rozhlížím se po kraji a říkám si jak je u nás krásně.
V Brně prší, pyšně tedy vystřeluji svůj optimistický deštník 
a vyrážíme k oblíbené "velmi svérázné" nepálské restauraci Anapurna. Dávám si mix z obědového menu a mlaskám si blahem. Bože, oni to tak umí s kořením...



Zatím mi náladu nezkazil ani mladík, co jedl jídlo jen vidličkou, kterou držel kuriózním sotva popsatelným způsobem v pravé ruce a levou si jídlo na vidličku přihrnoval a pomačkáváním připevňoval. No nic, každý jsme originál.

Po obědě vyrážíme směr centrum a po chvíli už každá zvlášť...... a teď to přišlo.

Jj, pršelo, poprchávalo, zvolená obuv se jevila vhledem k hlubokým kalužím jako víc než vhodná 
a v tuto chvíli jsem si chválila, jak jsem to kvalitně ošéfovala, ten můj outfit.

Chyba lávky, přátelé.
První obchod, kam jsem vlezla poctivě s rouškou přes ústa spustil akci zvanou 
"koupel ve vlastním potu".
Bohužel musím přiznat, že nošení roušky mi dělá obrovský problém. Mám pocit, že nemůžu dýchat a je mi děsivé vedro, jak si funím svůj horký dech zpět do obličeje.
Fakt smekám v hluboké úkloně před všemi, co v roušce tráví celý den. Mají můj obdiv i úctu.

Vzduch celkově nějak ztěžknul.
Nadýchaný účes z rána zmizel a nahradily ho totálně zplihlé vlasy, které ukázaly víc než důrazně, že obarvení jsem fakt neměla odkládat.
Funím, potím se a když mi v neklimatizované kabince
nejdou sundat šaty ze zpoceného těla, myslím,
 že vyletím z kůže.
Připadám si o dvacet let starší a o dvacet kilo těžší.

To vynikající jídlo z působilo, že jsem neměla sebemenší místečko na toužebně očekávaný dezert a po tom, co jsem si ze zoufalství stáhla vlasy do culíku, což normálně dělám jenom doma 
v soukromí a zahlédla jsem se ve výloze z úhlu, kdy bylo vidět, jak mi moje dokonalá kabelka 
v hořčicové barvě spirálovitě točí elegantní černý svetrokabátek,
byla jsem připrvena skončit se životem (nadsázka!).

Doklopítala jsem, a to doslova, protože mi v levé botě moje super nízká předražená kotníková ponožka slézala pod patu 
a ten jistící silikonový pásek vyvinutý nejspíš soudruhy z NDR nebo vědci NASA se uhnízdil pod patou a pekelně mě tlačil. Nepomohla ani snaha  navrátit ho zpět.
Doplazila jsem se do Vaňkovky a jediné, co moje tělo chtělo, bylo ledové mazagrande, které jen zasyčelo 
a já asi hodinu jen zírala ven přes kapky deště 
a dumala o nesmrtelnosti chrousta.

Následně jsem se nechala zlákat slevami a opět kabinka, dusno a zoufalství.
Jsem prostě vytrvalá a tak jsem ulovila za cenu ztráty zbytku sebevědomí při pohledu do zrcadla šaty se 70% slevou. 
No, nekup to, že?

Následovalo další mazagrande a pak ještě jedno.
Kdyby mi to nebylo blbý, zbylý led bych si snad nasypala 
do výstřihu. 
Vlhko k zalknutí.
Budu muset vývojářům aplikace s předpovědí počasí navrhnout přidat ke standartním výrazům jako zataženo, déšť, 
ještě výraz "vlhko jako prase" nebo pro citlivky grafický symbol skleníku.

Lidi zlatí, fakt síla....a ta rouška...peklíčko.
Měla jsem v plánu se před odjezdem domů vrátit pro vyhlídnutou mikinu, kterou bych si v pohodě bývala koupila, kdybych neměla tu blbou malou kabelku, ale teď mi to přišlo
zcela postradatelné a tak jsem se vydala k nádraží.
To, co jsem viděla tam, mi ukázalo, že může být hůř.

Paní zhruba v mém věku v reflexní vestě zametala nedopalky, mladík v kalhotech, co podle stupně zašpinění pamatovaly první světovou válku, měl ušanku s kšiltem nasazenou obráceně, takže mu obří klapky po stranách očí s dlouhými bimbajícími šňůrkami marně zakrývaly obrovské brýle, do kterých by svou velkou hlavu vložili nejméně dva lidé, postávajíce na schodech tak, že ho člověk musel obcházet, strkal celou hlavu i s čepicí do jakéhosi sáčku s jídlem pochybného původu.

To jsem nebyla zas tak zle, ha ha.

Ve vagónu jsem si našla klidné místečko, sluchátka strčila do uší očekávaje klidnou relaxaci 
s výhledem sprchy a spánku, co mě unese do říše snů, 
abych mohla na tohle vše zapomenout.
To by ale přes uličku nesměl sedět mladík s dlouhými černě nalakovanými nehty, který vytáhl podivně zapáchající snad poživatinu v plastové termokrabičce z nějaké "asijské" restaurace
 a začal se krmit tak, že jídlo nabíral těmi velmi špinavými rukami a každé sousto spouštěl do úst jako z jeřábu.

Můj dezinfekční gel chtěl vyskočit z kabelky 
a spáchat sebevraždu!!!

Zhuštěná lekce pokory, úcty, pochopení a laskavosti.
Tak to vidím.

Takže BRNO! Brzy zas....

Kdo dočetl až sem, snad se trochu pobavil a zasmál.
Jdu si obarvit ty šediny...
Tak pa,