Středa 10. 6. 2020 začala fakt skvěle.
Dobrá snídaně a šálek kávy, co chutnal nějak líp než jindy.
Dobrý!
V plánu je cesta do Brna.
Čas jen pro mě.
Obchody, procházka, kávička a něco dobrého k tomu.
Předpověď v telefonu ukazuje vytrvalý déšť.
Nevzdávám to a vytahuji zapomenutý velký deštník
s potiskem obláčků na bleděmodrém podkladu, co zaručí dobrou náladu i pod černočernou oblohou.
Zatím mi nevadí, že ten velký deštník budu vláčet celičký den.
Jedu totiž vlakem, ne autem a tak si beru i na mě velmi nezvykle malou kabelku (jinak totiž nosím kabely povětšinou obřích rozměrů).
A jak důmyslně vybírám pohodlné oblečení na celodenní babské courání, zjistím, že mrcha karanténa spolu s "naschválvirem" zapříčinily přebytek mého objemu, co se nevešel do vybraných kalhot. Budiž mi omluvou to,
že už když jsem je kupovala, bylo to jen tak tak.
Směrem k dceři jsem jen zlehka prohodila, že si tedy vezmu jiné, elastičtější, protože v těchhle bych se ani najíst nemohla.
V tu chvíli jsem totiž netušila, jak moc byla ta věta významná.
Cesta vlakem s dcerou super.
Rozhlížím se po kraji a říkám si jak je u nás krásně.
V Brně prší, pyšně tedy vystřeluji svůj optimistický deštník
a vyrážíme k oblíbené "velmi svérázné" nepálské restauraci Anapurna. Dávám si mix z obědového menu a mlaskám si blahem. Bože, oni to tak umí s kořením...
Zatím mi náladu nezkazil ani mladík, co jedl jídlo jen vidličkou, kterou držel kuriózním sotva popsatelným způsobem v pravé ruce a levou si jídlo na vidličku přihrnoval a pomačkáváním připevňoval. No nic, každý jsme originál.
Po obědě vyrážíme směr centrum a po chvíli už každá zvlášť...... a teď to přišlo.
Jj, pršelo, poprchávalo, zvolená obuv se jevila vhledem k hlubokým kalužím jako víc než vhodná
a v tuto chvíli jsem si chválila, jak jsem to kvalitně ošéfovala, ten můj outfit.
Chyba lávky, přátelé.
První obchod, kam jsem vlezla poctivě s rouškou přes ústa spustil akci zvanou
"koupel ve vlastním potu".
Bohužel musím přiznat, že nošení roušky mi dělá obrovský problém. Mám pocit, že nemůžu dýchat a je mi děsivé vedro, jak si funím svůj horký dech zpět do obličeje.
Fakt smekám v hluboké úkloně před všemi, co v roušce tráví celý den. Mají můj obdiv i úctu.
Vzduch celkově nějak ztěžknul.
Nadýchaný účes z rána zmizel a nahradily ho totálně zplihlé vlasy, které ukázaly víc než důrazně, že obarvení jsem fakt neměla odkládat.
Funím, potím se a když mi v neklimatizované kabince
nejdou sundat šaty ze zpoceného těla, myslím,
že vyletím z kůže.
Připadám si o dvacet let starší a o dvacet kilo těžší.
To vynikající jídlo z působilo, že jsem neměla sebemenší místečko na toužebně očekávaný dezert a po tom, co jsem si ze zoufalství stáhla vlasy do culíku, což normálně dělám jenom doma
v soukromí a zahlédla jsem se ve výloze z úhlu, kdy bylo vidět, jak mi moje dokonalá kabelka
v hořčicové barvě spirálovitě točí elegantní černý svetrokabátek,
byla jsem připrvena skončit se životem (nadsázka!).
Doklopítala jsem, a to doslova, protože mi v levé botě moje super nízká předražená kotníková ponožka slézala pod patu
a ten jistící silikonový pásek vyvinutý nejspíš soudruhy z NDR nebo vědci NASA se uhnízdil pod patou a pekelně mě tlačil. Nepomohla ani snaha navrátit ho zpět.
Doplazila jsem se do Vaňkovky a jediné, co moje tělo chtělo, bylo ledové mazagrande, které jen zasyčelo
a já asi hodinu jen zírala ven přes kapky deště
a dumala o nesmrtelnosti chrousta.
Následně jsem se nechala zlákat slevami a opět kabinka, dusno a zoufalství.
Jsem prostě vytrvalá a tak jsem ulovila za cenu ztráty zbytku sebevědomí při pohledu do zrcadla šaty se 70% slevou.
No, nekup to, že?
Následovalo další mazagrande a pak ještě jedno.
Kdyby mi to nebylo blbý, zbylý led bych si snad nasypala
do výstřihu.
Vlhko k zalknutí.
Budu muset vývojářům aplikace s předpovědí počasí navrhnout přidat ke standartním výrazům jako zataženo, déšť,
ještě výraz "vlhko jako prase" nebo pro citlivky grafický symbol skleníku.
Lidi zlatí, fakt síla....a ta rouška...peklíčko.
Měla jsem v plánu se před odjezdem domů vrátit pro vyhlídnutou mikinu, kterou bych si v pohodě bývala koupila, kdybych neměla tu blbou malou kabelku, ale teď mi to přišlo
zcela postradatelné a tak jsem se vydala k nádraží.
To, co jsem viděla tam, mi ukázalo, že může být hůř.
Paní zhruba v mém věku v reflexní vestě zametala nedopalky, mladík v kalhotech, co podle stupně zašpinění pamatovaly první světovou válku, měl ušanku s kšiltem nasazenou obráceně, takže mu obří klapky po stranách očí s dlouhými bimbajícími šňůrkami marně zakrývaly obrovské brýle, do kterých by svou velkou hlavu vložili nejméně dva lidé, postávajíce na schodech tak, že ho člověk musel obcházet, strkal celou hlavu i s čepicí do jakéhosi sáčku s jídlem pochybného původu.
To jsem nebyla zas tak zle, ha ha.
Ve vagónu jsem si našla klidné místečko, sluchátka strčila do uší očekávaje klidnou relaxaci
s výhledem sprchy a spánku, co mě unese do říše snů,
abych mohla na tohle vše zapomenout.
To by ale přes uličku nesměl sedět mladík s dlouhými černě nalakovanými nehty, který vytáhl podivně zapáchající snad poživatinu v plastové termokrabičce z nějaké "asijské" restaurace
a začal se krmit tak, že jídlo nabíral těmi velmi špinavými rukami a každé sousto spouštěl do úst jako z jeřábu.
Můj dezinfekční gel chtěl vyskočit z kabelky
a spáchat sebevraždu!!!
Zhuštěná lekce pokory, úcty, pochopení a laskavosti.
Tak to vidím.
Takže BRNO! Brzy zas....
Kdo dočetl až sem, snad se trochu pobavil a zasmál.
Jdu si obarvit ty šediny...
Tak pa,
