...tak to je přesně můj problém.
Snad každý o mě už ví, že moc miluju Vánoce. V hlavě i v srdci mám absolutně zidealizovanou představu o kouzelné atmosféře prosycené neviditelným mihotáním světýlek, zázraků a kouzel.
Co jen můžu, snažím se toto nepopsatelné cosi vykouzlit.
A příroda mi díky nadělené selektivní paměti každoročně umožní myslet si, že to jde zvládnout.
Se vším tím běžným režimem nekonečného uklízení, praní a chystání žvance pětičlenné rodině a psovi.
A tak se každoročně zmítám mezi dny plnými euforie, jaká jsem úžasná ŽENA,
co popíjí punč na trzích a kochá se světýlky klidně v dešti a doma má všechno v cajku
a dny plnými zoufalství, kdy nestíhám obstarat základní chod domácnosti.
Takže, když jsem si vymyslela, že letos rozhodně, po loňské pauze, opět vyrobím svým opravdu velikým dětem nějaký zaručeně originální adventní kalendář,
nikoho jistě nepřekvapí, že visel k použití s mírně řečeno "mírným" zpožděním.
Ono zabalit 72 dárečků někdy zcela miniaturních rozměrů a pak je na štaflích věšet v třímetrové výšce dokonale prověřilo mou fyzickou "zdatnost" (rozuměj shnilost).
Kolena a záda cítím dodnes.
Ale beru to jako znamení lásky. Lásky ke svým nejbližším, malé oběti pro radost
a úsměvy od ucha k uchu.
A tak se budu i nadále snažit vyždímat ze sebe maximum, abych jako každý rok na Štědrý večer odpadla jako první totálně hotová, ale šťastná jako blecha.
Mít rodinu je veliký dar a příležitost k absolutnímu štěstí...
A tak vás, mé milé souputnice srdečně zdravím do vašich domovů plných lásky, kde se tak vytrvale snažíte vytvářet teplo rodinného krbu a hlídáte onen plamínek, aby náhodou v krbu nevyhaslo.
Posílám vám objetí a notnou dávku energie a radosti, Klárka.
