Nebudu psát o mytí oken, pečení cukroví a horách jídla ani o opilých kolednících a hromadě vajec. Nic z toho se u nás totiž nekoná. K Velikonocům mám jen nepatrný vztah a to pouze, beru-li je jako svátky jara. Nemilé zážitky z dětstvi, kdy mě jeden z opilých a úplně cizích dospělých koledníků ztloukl bužírkou tak, že by za stejný čin dnes šel bručet a zkušenost, kdy jeden z manželových klientů u nás v inkriminovaný den v sedm ráno zazvonil, hlava nehlava vtrhl k nám do domu a jakoby to u nás důvěrně znal, rozrazil dveře od ložnice a jal se ze mě strhnout peřinu. To byla poslední kapka mojí trpělivosti (nemálo trénované výchovou třech dětí) a na Velikonoce jsem po právu zanevřela. Každý rok úspěšně ujíždíme na nějaký výlet a užijeme si krásný den bez stresu a v pohodě.
Ale protože neminu žádnou příležitost něco doma načančat a udělat už asi tisící změnu, vytvořila jsem i letos něco málo velikonočně jarních dekorací.
Jistě vás pobaví výsledek mého snažení. Velmi pracně a složitě vyrobený věnec pod lustr vkuchyni, který jsem ještě pracněji a složitěji připevnila k vachrlatému zavěšení nesklidil pražádný obdiv zbytku rodiny, protože prý na sebe u stolu přes ta cingrlata nevidí. Nu dobrá, nikdy více. Dále pak věnec míněný na stůl do obýváku sklidil větší, ač nevyřčené ocenění. To proto, že naše bestie milovaná, výmaří dáma Jenny, ještě stále nemluví, ač se občas zdá, že je to fakt na spadnutí. Zcela nenápadně, zřejmě po nocích mi s chuti jí zcela vlastní sežrala všechna vyfouknutá křepelčí vajíčka, která tomu věnci fakt slušela a provokativně mi tam zanechala jen ta umělá. Věřím, že se mi potutelně vysmívala, když chroupala ten dodatečný zdroj vápníku.
Tolik o mně a velikonočním "nadšení". Přiští rok hodím ostentativně nohy na stůl a vůbec se nebudu cítit provinile!
Hezké dny plné radosti přeje Klárka