Krásné pondělí!
I u nás je to asi jako ve všech domácnostech nyní hodně
o vaření a pečení.
Jako by nestačila moje kila navíc, co už mám
(a není jich zrovna málo) :-),
nepochybuji, že se k nim nějaká nezvaná ještě přidají.
Zdá se mi ale tahle "starost" teď jaksi
ještě bezváznamnější než jindy.
Takže pokud chcete své chuťové buňky trochu potěšit,
neřku-li přímo rozmazlit,
zkuste si upéct tuhle jednoduchou dobrotu.
Vůně, která se line domovem při jeho pečení
a následná chuť ve vás může snadno vyvolat pocit,
že jste právě byli pozváni na kávičku k hodné staré tetě,
která vás tak ráda zahrnuje pěčí a láskou vyvěrajícími
z podstaty jejího dobrého a milujícího srdce.
(proto jsem koláč pojmenovala právě takto)
Když jsme totiž koláč s dcerou dopekly,
nakrojily a usedly ke kávě,
okamžitě jsem si připadala jako ve filmu pro pamětníky.
Malý útulný pokoj s vlajícími vyšívanými záclonkami, květináč s muškátem v okně, ticho, klid
a jedna milující náruč.
Přesně tyhle pocity mě doslova opájely svou něhou
a laskavostí a proto vás poprosím,
zkuste sami sebe a někoho blízkého"pozvat"
na takové kouzelné posezení.
Posezení s vědomím vděčnosti a sounáležitosti.
Bude mi nesmírnou ctí, pokud si někdo z vás takový koláč upeče a nechá na sebe třeba jen nepatrný kousíček
onoho vyjímečného okamžiku dýchnout.
Zdravím všechny ty laskavé a milující tetičky a babičky,
co už tu s námi nejsou někam nahoru a děkuju jim,
že tady kousek sebe nechaly, třeba jen v koláči z jablíček.
