.... a kdo ne?
Syn měl narozeniny a protože za chvíli už by bylo asi trapné (vzhledem k jeho věku) obdarovávat ho rádoby vtipnými dorty, byla teď ještě šance zkusit něco extra.
Toužila jsem zkusit tzv. antigravitační dort, co mám nakoukaný z Pinterestu.
Co vám budu povídat....
... kdybyste mě viděli při snaze o jeho zhotovení nasmáli byste se k popukání.
Potahované dorty už jsem dělala dřív, ale tenhle koumácký záměr s levitujícím pytlíkem,
to byl, věru, oříšek.
Plna odhodlání, jaké může vykazovat jen milující matka ochotná obětovat nemálo hodin piplavé práce, vrhla jsem se vstříc výzvě.
Pokořit a dokonale napodobit vyhlídnutý obrázek, to byl můj cíl.
No jo, to se lehce řekne a hůř dělá. ještě, že jsem měla pomocnici,
moji trpělivou a pečlivou holčičku.
Krok 1: zapíchnout vidličku do hotového dort
Krok 2: lehce přilepit pytlík ve věrohodném úhlu
... doposud úkol snadný a radostně proveditelný...
Krok 3: ... následovalo titěrné lepení neskutečně klouzavých bonbónků, jeden po druhém dlouho, předlouho.
Mé naivní představy, že to půjde rozehřátou čokoládou, vzaly brzy za své.
Čokoláda netuhla, bonbónky padaly a špinily marcipán :-)
Zkusila jsem smíchat čokoládu se smetanou
(ten nápad mi musel seslat shůry nějaký anděl, který nemohl vydržet pohled na mé čiré zoufalství)
a ve fázi tuhnutí vznikla super hmota
schopná udržet klouzavky.
Špinavá od čokolády až za ušima s upatlanou kuchyní, ale spokojená jako želva
jsem dílo dokončila a předala.
Jiskřičky v očích mého pětadvacetiletého syna,
tak a teď tušíte jak moc jsem plnoletá :-),
mě zahřály u srdce na hodně dlouhou dobu.
Tak a to je jedna z dalších maminkovských chvilek, pro které žijeme, že?
Mějte se rádi a slavte cokoli a kdykoli.
Důvod se sejít a pobýt spolu v radosti a blízkosti stojí vždycky za to.
Jo, a moc vám všem děkuji za krásné komentáře k mému minulému příspěvku.
Udělaly (i) jste mi velikánskou radost.
Klárka
