Když jsem byla malá, měla jsem moc ráda holčičí “nezbytnosti” jako prstýnky, řetízky a třpytivosti.
Moje máma mi je ale zakazovala nosit.
Prý je to kýč a nevkus.
Prostě CETKY!
Sama ovšem nosila velmi výrazné prsteny a náušnice.
No....bez komentáře.
Pamatuji si, jak se mi jednou zdál sen, kdy stojím před jedním obchodem v Pardubicích a zírám.
Jsem jako u vytržení.
Oči mi září.
Srdce se raduje.
Duše jásá tak jak jak to snad umí jen děti.
Před tím obchodem totiž stál pán a měl před sebou obrovský stůl plný malinkých přihrádeček a šuplíčků a ty byly po okraj naplněné neuvěřitelnými drobnými kovovými titěrnostmi a já se jimi přehrabovala a nechávala je cinkat a protékat mezi prstíky fascinovaná tou rozmanitostí a krásou.
Bylo mi tak šest.
Podotýkám pro mladší ročníky, že byl čas hluboké totality a něco takového nebylo prakticky možné.
Jakýsi “trhovec” s takovým sortimentem?
Nemožné.
Nikdy předtím jsem nic takového neviděla.
Ten sen byl hodně zvláštní a pro mě nějak zatím nepochopitelně významný.
Dnes už vím, že To v těch přihrádkách byly bižuterní komponenty.
Když jsem po hodně, opravdu hodně letech objednávala svoje první komponenty na výrobu šperků, sen z dětství se mi vybavil a vzpomínka mě zasáhla tak silně až jsem měla husí kůži po celém těle.
Náhoda?
Nevím.
Ale co vím určitě je to, že svoje kousky dělám s láskou
a s vědomím toho vzkazu z dávna.
S touhou, aby každičký kousek, který mi projde rukama dělal své nositelce radost, aby ji těšil a dělal den lepším.
A s nesmírnou vděčností můžu říct, že spousta z vás mi dává tak nádhernou zpětnou vazbu, že vím,
že co pošleš dál, to se vrací.
Že každičký šperk je vyráběn už pro nějakého konkrétního člověka a že se prostě v ten pravý čas shledají.
Že to není jen seskupení korálků, trochy kovu a drátků.
Ale, že je v nich něco víc.
Něco s přesahem.
Vzkaz.
Vzkaz o laskavosti, radosti a milujících maminkách,
co nechávají své dcery, aby se zdobily jen tak.
Pro radost, pro zdánlivě malichernou radost z
“nepostaradatelných zbytečností”.
Mám vás i moje šperky prostě ráda.
