Ze života...to nevymyslíš...

Středa 10. 6. 2020 začala fakt skvěle.

Dobrá snídaně a šálek kávy, co chutnal nějak líp než jindy.

Dobrý!

V plánu je cesta do Brna.

Čas jen pro mě.

 Obchody, procházka, kávička a něco dobrého k tomu.

Předpověď v telefonu ukazuje vytrvalý déšť.

Nevzdávám to a vytahuji zapomenutý velký deštník

s potiskem obláčků na bleděmodrém podkladu, co zaručí dobrou náladu i pod černočernou oblohou.

Zatím mi nevadí, že ten velký deštník budu vláčet celičký den.

Jedu totiž vlakem, ne autem a tak si beru i na mě velmi nezvykle malou kabelku (jinak totiž nosím kabely povětšinou obřích rozměrů).

A jak důmyslně vybírám pohodlné oblečení na celodenní babské courání, zjistím, že mrcha karanténa spolu s "naschválvirem" zapříčinily přebytek mého objemu, co se nevešel do vybraných kalhot. Budiž mi omluvou to, 

že už když jsem je kupovala, bylo to jen tak tak.

Směrem k dceři jsem jen zlehka prohodila, že si tedy vezmu jiné, elastičtější, protože v těchhle bych se ani najíst nemohla.

V tu chvíli jsem totiž netušila, jak moc byla ta věta významná.

Cesta vlakem s dcerou super. 

Rozhlížím se po kraji a říkám si jak je u nás krásně.

V Brně prší, pyšně tedy vystřeluji svůj optimistický deštník 

a vyrážíme k oblíbené "velmi svérázné" nepálské restauraci Anapurna. Dávám si mix z obědového menu a mlaskám si blahem. Bože, oni to tak umí s kořením...

Zatím mi náladu nezkazil ani mladík, co jedl jídlo jen vidličkou, kterou držel kuriózním sotva popsatelným způsobem v pravé ruce a levou si jídlo na vidličku přihrnoval a pomačkáváním připevňoval. No nic, každý jsme originál.

Po obědě vyrážíme směr centrum a po chvíli už každá zvlášť...... a teď to přišlo.

Jj, pršelo, poprchávalo, zvolená obuv se jevila vhledem k hlubokým kalužím jako víc než vhodná 

a v tuto chvíli jsem si chválila, jak jsem to kvalitně ošéfovala, ten můj outfit.

Chyba lávky, přátelé.

První obchod, kam jsem vlezla poctivě s rouškou přes ústa spustil akci zvanou 

"koupel ve vlastním potu".

Bohužel musím přiznat, že nošení roušky mi dělá obrovský problém. Mám pocit, že nemůžu dýchat a je mi děsivé vedro, jak si funím svůj horký dech zpět do obličeje.

Fakt smekám v hluboké úkloně před všemi, co v roušce tráví celý den. Mají můj obdiv i úctu.

Vzduch celkově nějak ztěžknul.

Nadýchaný účes z rána zmizel a nahradily ho totálně zplihlé vlasy, které ukázaly víc než důrazně, že obarvení jsem fakt neměla odkládat.

Funím, potím se a když mi v neklimatizované kabince

nejdou sundat šaty ze zpoceného těla, myslím,

 že vyletím z kůže.

Připadám si o dvacet let starší a o dvacet kilo těžší.

To vynikající jídlo z působilo, že jsem neměla sebemenší místečko na toužebně očekávaný dezert a po tom, co jsem si ze zoufalství stáhla vlasy do culíku, což normálně dělám jenom doma 

v soukromí a zahlédla jsem se ve výloze z úhlu, kdy bylo vidět, jak mi moje dokonalá kabelka 

v hořčicové barvě spirálovitě točí elegantní černý svetrokabátek,

byla jsem připrvena skončit se životem (nadsázka!).

Doklopítala jsem, a to doslova, protože mi v levé botě moje super nízká předražená kotníková ponožka slézala pod patu 

a ten jistící silikonový pásek vyvinutý nejspíš soudruhy z NDR nebo vědci NASA se uhnízdil pod patou a pekelně mě tlačil. Nepomohla ani snaha  navrátit ho zpět.

Doplazila jsem se do Vaňkovky a jediné, co moje tělo chtělo, bylo ledové mazagrande, které jen zasyčelo 

a já asi hodinu jen zírala ven přes kapky deště 

a dumala o nesmrtelnosti chrousta.

Následně jsem se nechala zlákat slevami a opět kabinka, dusno a zoufalství.

Jsem prostě vytrvalá a tak jsem ulovila za cenu ztráty zbytku sebevědomí při pohledu do zrcadla šaty se 70% slevou. 

No, nekup to, že?

Následovalo další mazagrande a pak ještě jedno.

Kdyby mi to nebylo blbý, zbylý led bych si snad nasypala 

do výstřihu. 

Vlhko k zalknutí.

Budu muset vývojářům aplikace s předpovědí počasí navrhnout přidat ke standartním výrazům jako zataženo, déšť, 

ještě výraz "vlhko jako prase" nebo pro citlivky grafický symbol skleníku.

Lidi zlatí, fakt síla....a ta rouška...peklíčko.

Měla jsem v plánu se před odjezdem domů vrátit pro vyhlídnutou mikinu, kterou bych si v pohodě bývala koupila, kdybych neměla tu blbou malou kabelku, ale teď mi to přišlo

zcela postradatelné a tak jsem se vydala k nádraží.

To, co jsem viděla tam, mi ukázalo, že může být hůř.

Paní zhruba v mém věku v reflexní vestě zametala nedopalky, mladík v kalhotech, co podle stupně zašpinění pamatovaly první světovou válku, měl ušanku s kšiltem nasazenou obráceně, takže mu obří klapky po stranách očí s dlouhými bimbajícími šňůrkami marně zakrývaly obrovské brýle, do kterých by svou velkou hlavu vložili nejméně dva lidé, postávajíce na schodech tak, že ho člověk musel obcházet, strkal celou hlavu i s čepicí do jakéhosi sáčku s jídlem pochybného původu.

To jsem nebyla zas tak zle, ha ha.

Ve vagónu jsem si našla klidné místečko, sluchátka strčila do uší očekávaje klidnou relaxaci 

s výhledem sprchy a spánku, co mě unese do říše snů, 

abych mohla na tohle vše zapomenout.

To by ale přes uličku nesměl sedět mladík s dlouhými černě nalakovanými nehty, který vytáhl podivně zapáchající snad poživatinu v plastové termokrabičce z nějaké "asijské" restaurace

 a začal se krmit tak, že jídlo nabíral těmi velmi špinavými rukami a každé sousto spouštěl do úst jako z jeřábu.

Můj dezinfekční gel chtěl vyskočit z kabelky 

a spáchat sebevraždu!!!

Zhuštěná lekce pokory, úcty, pochopení a laskavosti.

Tak to vidím.

Takže BRNO! Brzy zas....

Kdo dočetl až sem, snad se trochu pobavil a zasmál.

Jdu si obarvit ty šediny...

Tak pa,