9. července 2020

O rodině

   Nějak teď nemám to správné rozpoložení , abych přispívala tak, často, jak jsem měla v úmyslu. Život jede na plné obrátky, čas utíká jako splašený a já tak trochu vlaju mezi vším.   
   Odjakživa mám slušný pozorovací talent a tak někdy vidím a cítím věci, které mi moc neprospívají. Tedy jejich sledování a vnímání určitě obohacuje mou duši i intelekt, ale trochu ničí srdce a rozum.
   Proč začínám dnešní příspěvek zrovna takto je tím, že už velmi dlouho ve svém životě zažívám situace, ať už bezprostředně nebo ve svém blízkém i vzdálenějším okolí, které mě neskonale rozesmutňují.
   Vidím totiž lidi, kteří si neváží rodiny. Rodiny vlastní, nejbližší nebo rodin blízkých. Zcela opomíjejí jejich nedozírný význam a smysl, hazardují s láskou nejbližších, s důvěrou, 
s blízkostí. Nevidí ten obrovský dar, co milující rodina zcela automaticky poskytuje všem absolutně samozřejmým 
a nevypočítavým způsobem. Sama jsem na tu nejlbližší rodinu neměla moc štěstí. Vidím, 
co všechno mi to v životě vzalo, s čím se potýkám dodnes, s čím bojuji a co musím překonávat, když za mnou nestáli a nestojí milující rodiče,
co by mi poskytovali životní jistotu lásky a bezpečí. Dlouho jsem se na ně zlobila, v hlavě si přehrávala scénky, jak jim to jednou všechno řeknu a budu se domáhat jejich uvědomění. 

Blbost, kdo vás zklame jednou, zklame vás vždy znova 
a znova. 

Místo toho jsem svoji zkušenost přetavila na odhodlání vytvořit tu nejkrásnější rodinu. Rodinu, kde láska a soudržnost dosáhne nevídaných hodnot a bude pro všechny její členy neochvějnou jistotou. Přístavem v bouři, pevným bodem za všech okolností bez výjimky. Makám na tom pořád a dost často je to nesmírně těžká věc, to vám nebudu lhát.
Ale snad i díky té vytrvalé snaze pořád vidím tu neposatelnou důležitost takového cíle. 
Vím z hloubi své duše, že to má smysl. Že to za to stojí. 
Co bych za to dala, kdyby to někdo dělal pro mě.
   A tak mě vždy znovu a znovu nesmírně bolí, když vidím ty sobecké a omezené lidi, co si těchto hodnot neváží. Děje se to všude kolem, každý den, každou vteřinu. Ničí a znesvěcují ten dar, dar rodiny, dar lásky a podpory, porozumění, pochopení a pomoci. Zapomínají, že mají zodpovědnost. nejen za sebe, ale za všechny, které k sobě připoutali. Začíná to už vztahem dvou lidí a pokračuje hlavně v momentě, kdy se ti dva rozhodnou, že budou mít děti. Zapomenou se rozhodnout, 
že budou chtít být těmi nejlepšími rodiči, nejblžšími 
a spolehlivými přáteli. Zapomenou nebo si jednoduše ten potenciál neuvědomí. A zničí všechno. Svou neochotou, svou lhostejností, sobectvím a prázdnotou. Zahodí šanci vytvořit něco krásného, co má přesah až za hranice času, až tady už oni sami dávno nebudou. 
    Jaká škoda...
Proto prosím, nezapomínejte, že žijete v manželstvích 
a tvoříte rodiny. Žijte a milujte tak, abyste byli světlem 
a jistotou pro druhé, pro své manželky, manžely, rodiče 
a hlavně pro své děti. Aby si jednou mohly říct, že jste jim byli dobrým příkladem, 
že jste je činili šťastnými.
To bych si tak moc přála. Tak moc... 

Objímám na dálku každého, kdo si tohle pořeboval přečíst.




12 komentářů:

  1. Dobrý den, měla jsem milující rodinu, dělala jsem vše proto, aby mé děti měly milující úplnou rodinu. Manžel po sedmnácti letech odešel za jinou. Bylo to jako blesk z čistého nebe a já byla bezmocná. Za x let po té začal zlobit syn, až skončil ve vězení. Tam jsem měla pocit, že si zase začíná vážit rodiny. Vrátil se, pracuje, nicméně mám pocit, že jsem pro něj jen když něco potřebuje. Moc to bolí. Nevím proč to tak je. Nikdy se s tím nesmirim. Hezký víkend. JP

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milá JP, přesně o tom mluvím. Lidé si nejsou vědomi, co ohrožují svým chováním. Moc mě to mrzí a bohužel chápu, že se s tím nelze jen tak smířit. Je to velmi bolestné a nejtěžší na tom všem je, naučit se žít sama za sebe, že? Moc vám držím palce, ať je dobře...

      Vymazat
  2. Milá Klárko, kdybych Tě měla na dosah ruky, tak bych Tě objala. Takovým tím dlouhým objetím, pak bych Tě pohladila... Napsala jsi to moc hezky. Rozumím každému slovu. Ani já neměla to štěstí, abych se měla o koho opřít, asi trošku jiné komplikace, ale výsledek ne dobrý. Taky celý život uvažuju, jaké by to bylo mít milující rodinu, mít tu jistotu. Brzy jsem se vdala, toužila jsem po lásce a rodině. snažila se snažila.. výsledky jak v které etapě, výsledek ? 13 let jsem sama. Syn je hodný ale daleko. a ne moc ochotný jezdit domů. Přátele často mizí, nemají čas, nebo zájem, nebo jsem nezajímavý tvor.. MOc Ti přeju, aby Tvá snaha dopadla lépe. třeba časem... Lenka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milá Lenko, mohu jen napsat jedno obrovské DĚKUJI. To objetí cítím a posílám nejen zpět, ale i všem, kteří vědí, o čem se tu píše. Opravdu nejde jen o mě, myslela jsem na mnoho rodin pošramocených něčím nedobrým nebo nedospělým srdcem. Mějme rádi kdykoli a cokoli, to se počítá, to dává smysl. Přeji hodně radosti, Klárka.

      Vymazat
  3. Milá Klárko, po přečtení jsem se hodně rozplakala, jak jste to krásně napsala. Rozumím Vám úplně. Manželství jsem spokojena, mám už jen maminku 83 let vitální, která svou tvrdostí jinak to neumím napsat rozbíjí vztah mezi mnou a sestrou. Mám ji moc ráda, tak jsem ji odpustila ikdyž mně to semele tzv. poplakám si a odpustím. Současně řeším vztah mé dcery, která má 2 malé děti, zdravé a milé, ale přítel tzv usurpátor. prochází krizí o to nejhorší je situace, že žije v zahraničí a nemůžete ji ani obejmout pohladit, pomoci s dětmi. Tak se tím trápíme, že není štastná. Přitom jt tak milá empatická holka, kterou si každý oblíbí hned. Tak snad se vše vyřeší časem. Kladu si ty samé otázky a někdy se na ně neumím ani odpovědět proč se tak lidí k sobě chovají, můj tatínek říkával, važte a radujte se z každého dne, z maličkostí.... Ajka

    OdpovědětVymazat
  4. Klárko,moc krásně jste to napsala.Já jsem neměla rodinu,ve které by někomu na někom záleželo.Naše matka se o nás nezajímala,měla jiné zájmy,tak jsme vyrůstali se sourozenci tak nějak sami.Proto jsem se strašně snažila,mít svoji šťastnou rodinu.Když byli mí synové malí,bylo to fajn.Pak si jejich tatínek našel jinou,domů chodil jen spát,jíst,převlíct se.Přesto jsem to celou dobu nevzdávala a prala se o svou rodinu,.Střídavě oblačné období to bylo.Jednou bylo dobře,přestal,pak si zase našel jinou.Nechtěla jsem to vzdát,sama jsem z neúplné rodiny,kde si strýčkové podávali skoro kliku u dveří.Vydržela jsem to necelých dvacetdva let.Když byli kluci dospělí,tak jsem se to rozhodla ukončit,stejně jsme žili jako dva cizí lidé.Teď jsem sedm roků sama,mám se syny skvělí vztah,ale jsou to dospělí mladí muži a mají svoje zájmy.Přátelé,kamarádky se taky někam vytratili,tak si žiju sama.Není to veselé,často je mi moc smutno,ale zvykla jsem si.Moc vám děkuji za článek,ráda jsem si početla.Někdy se člověk může snažit sebevíc a stejně to nejde.Mějte se krásně.Marťa.

    OdpovědětVymazat
  5. Klárko, moc krásně jsi to napsala, až mi vyhrkly slzy do očí. Mít milující rodinu je dar a já věřím, že ho u nás doma máme. Naše dvě děti, které už mají své životy, se k nám rády vrací a často nás navštěvují. Občas jen tak, posedět, pogrilovat, jindy si přijdou pro radu a občas potřebují s něčím pomoct. (Jako třeba v novém bydlení navrtat záclonové tyče, pověsit zrcadlo aj.) Dcera v jednom období upřednostňovala svoji budoucí tchyni, dnes jezdí i se svým manželem několikrát měsíčně k nám. Ke tchyni (a je to v rámci města) jede dnes, od Vánoc, poprvé. K nám jezdí i další příbuzní, bratránci a sestřenice s rodinami, segra i brácha s rodinou a další a další. Někdy mám pocit, že těch návštěv za víkend je už opravdu dost, ale neumím říct ne a vím, že k nám všichni jezdí rádi. Věřím, že jsme hlavně našim dětem dobrým příkladem a snad to tak vydrží i nadále. Uvidíme, až jednou přijdou vnoučátka.
    Klárko, přeji Ti krásné dny a stále milující rodinu. D.

    OdpovědětVymazat
  6. Klárka všetko v živote má svoj význam, aj radosti aj starosti. Každý jeden z nás dostane do vienka svoju cestu životom a každý jeden z nás má svoju bolesť v inej oblasti. U vás je to asi oblasť lásky. Milovať a byť milovaný - to je človek , ktorý dozrel.
    Krásny večer vám prajem , hlavne v dušičke pokoj a ono to ostatné príde samo.
    Pa Lenka

    OdpovědětVymazat
  7. Krásne napísané. Rodina je naj.

    OdpovědětVymazat
  8. Dobrý den, Klárko, i mě Váš článek velmi zaujal a donutil se zamyslet. V rodině, kterou s manželem budujeme, je, myslím, zatím vše v pořádku. Jsme s manželem už 24 let, rodinu jsme založili před 9 lety. Pro naše dvě děti jsme středobodem, ony pro nás. Umíme být všichni spolu a jsme rádi spolu. K vybudování zdravého jádra výrazně přispěl můj manžel, je citově založený a často to byl on, kdo mi v našem vlastním vztahu musel ukázat ty správné hodnoty, na kterých pevný vztah stojí ... na toleranci, upřímnosti, trpělivosti, citu, komunikaci ... a naše děti to taky učíme, vnímají to méně či více vzhledem k věku ... Moji rodiče takový hezký vztah neměli, často spolu spíš bojovali, manželovi rodiče svůj vztah neudrželi a rozešli se ... A možná i díky nim jsme měli vzor, že MY to prostě takhle NECHCEME.
    Nicméně do vínku nám s manželem dali dobré vychování a jsme si vědomi a snažíme se aktivně pěstovat a dál pracovat na zdravých vztazích v rámci našich širších rodin. A myslím, že se nám to i daří 😊
    Klárko, cítím z Vašeho článku tu Vaši bezmeznou snahu, ale věřím, že byť ne vždy padne na úrodnou půdu, přesto svým nejbližším ukazujete své krásné JÁ a ovlivníte-li některého z nich k tomu se zamyslet nebo změnit svoje chování, svůj postoj k ostatním, tak to má přece smysl. A přeji Vám, ať se jen to krásné vrátí k Vám jako bumerang.
    Užívejte si léto a brzy se těším na viděnou, ozvu se Vám.
    Petra H.

    OdpovědětVymazat
  9. Klárko, krásně napsáno, až mám husí kůži. Leccos se mi vybavilo, na leccos jsem si se vztekem vzpomněla, na něco s lítostí. Měj se hezky ♥

    OdpovědětVymazat