Jak na to...

V posledním roce jezdím moc ráda vlakem.

 A když máte to štěstí naskytne se vám takhle krásné pokoukání, to je peprve radost.

Radost a štěstí.

Často o nich teď přemýšlím.

Všimli jste si, že, když je člověk šťastný, je všechno jaksi jasné, jednoduché a nekomplikované. 

Život si tak nějak hladce plyne a my nic neřešíme a možná si ani neuvědomujeme, jak šťastní jsme.

Jiné to, bohužel, je, když se onen blahý 

pocit štěstí jaksi nekoná.

To honíme hlavou, co je, sakra, špatně. 

Kde se stala chyba a v lepším případě se snažíme hledat způsoby, 

jak se do země  radosti a štěstí navrátit.

Často máme pocit, že až něco pomine, bude líp.

Až odejdu z mizerné práce, až děti povyrostou,

 až bude víc peněz, až se někdo uzdraví, 

až na mě někdo bude zase milejší, 

až vyjde slunce, až bude jaro, až dorostou vlasy.

Zkrátka a dobře takových "AŽ" máme asi kdekdo spustu

 a někdy není snadné se z toho bludiště vymotat.

Snadno se totiž stane, že zpětně odsledujeme,

 že se ani po naplnění onoho "až", 

žádná země radosti a štěstí nekoná 

a my se staneme celkem zoufalí.

Všechno nějak drhne, jsme unavení, nic moc nás netěší 

a když, tak jenom na chvíli a jsme zase tam, 

kde jsme byli. Pořád dokola.

Cítíme, že je něco špatně. Ale co?

Možná je to jenom o tom, že žádné "AŽ" neexistuje.

Možná je to o tom, že ve skutečnosti je jenom "TEĎ" 

a je na nás, jak s tím dneškem naložíme.

Jestli sebereme sílu, být obyčejně šťastní právě v tuto chvíli 

a jestli dokážeme bránit své zájmy, 

jestli naše štěstí neodkládáme, 

až se splní nějaké podivné podmínky, 

které si klademe sami.

Mnoho z lidí se jistě nachází ve velmi obtížné životní situaci 

a tak doufají ve světlo na konci tunelu.

Je to jistě obdivuhodné, že dokážeme neztrácet víru a naději, ale v tom tunelu, jaksi není poznat, 

jak že je ta potvora vlastně dlouhá.

 Světlo možná už už vidíme, ale může být tak vzdálené...

Možná může být i velmi blízko, 

ale tma tunelu vše nepříjemně zkresluje.

To je nepříjemná vlastnost tmy, 

může nás úplně zachvátit, splést a omámit.

Nakonec nám nezbyde než se vrátit 

ke svému vlastnímu světlu.

Ke světlu uvnitř nás samých.

Možná je, chudinka, schoulené někde hluboko, ale je tam. 

To vím určitě!

To jediné je jistota. 

Nemusíte na něj čekat, že se k němu snad doplahočíte namáhavou a trnitou cestou.

Stačí ho chtít najít a zažehnout. 

Rozdmýchat právě ten zdroj radosti a štěstí, 

co máme pořád k dispozici nehledě na intenzitu tmy 

a délku tunelů.

Vrátit se kněmu, a hýčkat ho. 

Možná, že v jeho záři temné tunely zmizí.

Pečovat o něj tak láskyplně, jak jen jsme toho schopni.

Bylo celou dobu s námi. Málem jsme na něj zapomněli.

Jaká škoda...

Ale teď, teď už tušíme, jak na to...

Takže, chraňme svá vnitřní světla a nechme je zářit tak silně, až bude ostatním přecházet zrak!

Pro radost a štěstí všech.

Vaše Klárka.