23. září 2019

DŮLEŽITÉ!

Moji milí,
dnes se s vámi musím podělit o zážitek tak intenzivní a významný, že z něj mám husí kůži ještě dnes, dva dny od doby, kdy se stal.
V sobotu jsme jeli autem do Brna. Já, moje dcera a syn. Byl překrásný den s příslibem krásně prožitých chvil. Dobrá nálada, v hlavě seznam věcí, které chceme zařídit a vidina nejméně dvou navštívených kaváren a malého nepostradatelného nákupu v Ikea (mnoho z vás jistě chápe).
Hrála nám hlasitě dobrá hudba, venku svítilo slunce jako o závod a vše bylo dokonalé.

V tom, v téhle bezchybné chvíli.... rána, hluk, brzdy, záblesk něčeho ve vzduchu. Na silnici před námi se stala hrůzu nahánějící nehoda. Syn okamžitě zastavil. Vyběhl ven z auta  a já hned za ním. V protisměru jelo auto s vozíkem, o který lehce zavadil za ním jedoucí motorkář. Ten zdánlivě letmý dotyk ho vymrštil vysoko do vzduchu i s motorkou, která přistála na krajnici a její řidič dopadl po hrůzostrašných saltech doprostřed silnice. Tu hrůzu, kterou jsme všichni cítili, vám ani nedokážu popsat. Jen celou svou bytostí víte, že se stalo něco strašného, že se až bojíte zjistit, jak vážné to je. Doteď nechápu zcela okamžitou akceschopnost svého dvaadvacetiletého syna, který se jako jediný uprostřed houstnoucího zástupu lidí chopil situace a začal jednat. Řidiči motorky sundal helmu a zjišťoval, jak vážné je případné zranění. Podotýkám, že v zástupu lidí měl snad každý v ruce telefon, ale chvíli trvalo, než se našel někdo skutečně schopný zavolat záchranku a popsat, co se vlastně děje. Chápu, že mnoho z lidí kolem bylo v šoku a byli ochromení strachem, ale to si, sakra, nemůžeme dovolit! Proto tenhle článek píšu. Není to pro mě vůbec jednoduché, protože, já nad tím člověkem dřepěla a držela ho za hlavu, když nemohl dýchat, jen jaksi chroptěl a nereagoval. Já a můj syn. Tak strašně jsme se báli, že před našima očima možná zemře mladý člověk, který ještě před vteřinkou byl úplně v pořádku. Máte v tu chvíli pocit, že rady z linky 155 nepřichází dost rychle a že jste možná až příliš zodpovědní za něčí život a bojíte se udělat cokoli špatně. Vytáhnout jazyk? Otočit ho na bok, zkoušet, jestli se může pohnout nebo radši nedělat nic, abyste mu snad ještě neublížili? Je to strašný pocit. Ve zlomku vteřiny se utěšujete, že nevidíte žádnou krev a doufáte, že začne lépe dýchat, že sanitka přijede včas, že se nestane nic definitivního. Kolem postávají lidé a nedá se toho moc dělat. V tom se dech upravuje, pohled jeho očí nabral výraz a vy jen doufáte, že bude všechno v pořádku. Raněný je zmatený, vůbec neví, co se stalo, nic si nepamatuje , ale zaplať pánbůh mluví a dýchá. Snaží se hýbat, chce vstát a vy jen nějak tušíte, že to by rozhodně neměl. Držíte mu hlavu, aby ji nezvedal, snažíte se mu vysvětlit, co se stalo a hlavně ho uklidnit. Máte pocit, že to je to nejdůležitější! Udržet ho při vědomí a dodat mu klid a pocit pomoci. Všechno, co mu řeknu, během sekundy zapomíná a tak mu to vysvětlím znova a znova, aby se necítil zoufalý. Občas se v tom stavu podivuje tomu obecenstvu, neví proč tam leží uprostřed silnice a vám se zdá, že čas, který jindy běží jako o závod se zastavil a nechal vás v jakémsi vakuu, v kterém jste jen vy, jeho tvář, jeho oči a rty a jeho život někde mezi tím vším. V tom někdo hlásí, že už slyší houkačky, že sanitka už se blíží a zároveň se objeví řidič z protisměru, který úplně kašle na to, že uprostřed silnice leží člověk a chce prostě projet, dokud to jde.
Hnus, děs, odpornost! 
Nechápete! Jen držíte v rukách hlavu cizího člověka a doufáte ve vše dobré. Přijíždí sanitka, hasiči, zasahují profesionálně, klidně, zkušeně. Ustupuji a doufám, že nezjistí nic zjevného, na co jsme my ostatní nepřišli, stále se obávám viditelného zranění, když ho pomalu odstrojují, aby ho mohli vyšetřit. Když mu lékař vysvětluje, že má asi otřes mozku, tak motorkář odpovídá, že to asi neeee, to by poznal....trochu se odlehčí atmosféra a  vy zase jen doufáte, že to nebude nic vážného. 
Kolona houstne v obou směrech. Lidé čekají, mluví, popocházejí. Jsou v různé míře zasaženi. Někdo víc, někdo míň. V tom slyším větu: "Tak to budete mít zbytečné starosti s tím vozíkem", směrem k pánovi, co se mu v důsledku nehody poškodil vozík. A on na to: " No a to ještě ani není můj".
Nechápu, všichni kteří jsme byli v tak nepříjemně bezprostřední blízkosti, jsme byli v pořádku. Byl jen pomlácený ten pitomý vozík, trochu nárazník auta, motorka, ale jinak nic! NIC! Rozumíte? Jinak se NIC nestalo. A ten člověk to přežil! Čert vem vozík i plechy! Stal se zázrak! Kdo si toho všiml?

Proč tohle celé píšu je hlavně pro to, abych vás požádala, zkuste udělat cokoli, aby jste byli alespoň malinko připraveni na takovou situaci, abyste nestáli bezradně a neschopni pomoci někomu, jehož život možná bude na vaši pomoci záviset! 
Záviset! Viset na vlásku! 
Buďme zodpovědní, soucitní, znalí, bdělí, ochotní, rychlí, chytří, vědomí. 
Ať prostě nestojíme v hloučku odevzdaně čekající, co se stane.

Existují úžasné aplikace do vašich chytrých telefonů. Například "PRVNÍ POMOC" a "ZÁCHRANKA".
Nebudu je tu popisovat, najděte si je a stáhněte, projděte, prostudujte, věnujte tomu chvilku svého času, můžete být užiteční. 

Moc vás o to prosím...

A aby toho nebylo málo, budu osobní a podělím se s vámi i o to, co následovalo. Jeli jsme dál, rozebírali, co se stalo a zaháněli katastrofické představy o vnitřním krvácení a podobných zlověstnostech. V celé té události jsme našli to dobré a došli k závěru, že to celé vlastně proběhlo nejlépe jak mohlo. Já viděla svého syna, jak se dokáže zachovat v tak kritické situaci a byla jsem na něj moc pyšná. Zraněný byl jen jeden člověk a snad to nebylo život ohrožující. Zkrátka na tu hrůzu vlastně vše dopadlo dobře. 
Dohodli jsme se, že ho druhý den zkusíme navštívit  v nemocnici, ujistit se, že je v pořádku, popřát mu štěstí a zdraví a já mu chtěla dát vlastnoručně vyrobený přívěšek na klíče s andílkem na ochranu pro jeho budoucí vyjížďky.
V neděli jsem snad jen pro jistotu, že pojedeme do správné nemocnice, zavolala do svitavské nemocnice a to, co následovalo, mě dostalo z nebeských výšin zpátky na zem a možná i trochu hlouběji.
Přes několik telefonátů , neustálé přepojování a vypadávání hovorů jsem nakonec mluvila s jakousi sestrou na jakémsi oddělení a ta se chovala tak odporně, že to rozdýchávám ještě teď. Chápu moc dobře dnešní potřebu často nesmyslných předpisů ohledně ochrany pacientů, ale to, jak se mnou jednala a jak byla neochotná, jsem ještě nezažila. Mohla mi slušně a asertivně říct, že mi nesmí poskytnout vůbec žádné informace a to ani, jestli u nich na oddělení leží nebo ne, ale ona byla velmi nekomunikativní a vrcholně neochotná i přesto, že jsem ji vysvětlila a popsala, proč ho chceme vidět a poprosila ji, jestli by se ho případně mohla zeptat, jestli by mu to nevadilo s tím, že na sebe nechám telefonní kontakt, abychom se mohli případně domluvit.

NIC! Neochota, chlad, absolutní nepochopení! 

Přestala mi odpovídat a když jsem chtěla znát její jméno, položila mi telefon. Je vám asi jasné, že už se jen těžko dalo zjistit, s kým jsem po těch všech přepojováních mluvila a z jakého ta ženská byla oddělení.
Nechápu, nerozumím, odmítám.
To je něco tak neuvěřitelného, že mi došla slova.

Prosím vás tedy ještě jednou, stáhněte si ty aplikace a buďte připravení a znalí.

A moc vám přeju, abyste ty nabyté znalosti nikdy nemuseli použít. 
Nikdy.... opravdu nikdy. 

Přívěšek na klíče je vyrobený, leží v kuchyni na poličce a svého majitele si jistě najde, andělé jsou přece zapotřebí ledaskde, no ne?

Děkuji všem, co dočetli až sem, Klárka.


Článek je nejspíš trochu rozcuchaný a třeba i zmatený, ale je tak těžké to všechno vtlačit do písmenek...

28 komentářů:

  1. Klárko, jste borci! Díky bohu za to, že ještě takoví lidé existují! Přívěsek si cestu najde, tomu věřím
    Eva

    OdpovědětVymazat
  2. Smutný zážitok.... nikdy nezabudnesm, ako sme s manželom poskytovali prvú pomoc bezdomovcovi a okoloidúci len dívali povely, vraj čo máme robiť... mal hlavu rozbitú, všade krv, pomoc od nikoho... manžel bravúrny (je lekár). Ůplne nás "dojali" zo záchranky, vraj sme ich s ním nemali ani otravovať, už ho dnes mali aj doobeda s niečím. No hrôza, aký je svet okolo.
    Prajem pekné dni a už len príjemné zážitky,
    A.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ach, to mě mrzí, že máš takovou zkušenost, ale člověk musí vždy sám za sebe jednat tak, aby měl čisté svědomí a ostaní moc neřešit, protože to by snadno mohl být boj s větrnými mlýny.
      Přeji jen krásné dny, Klárka.

      Vymazat
  3. Klárko ♥♥♥ Zažila jsem už několikrát situaci, kdy jsem musela jednat. A věřím, že se vždy najdou lidi, co mají srdce a mozek na správném místě ♥
    Krásný den
    Lenka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Lenko, to jsi napsala moc hezky...srdce a mozek.
      Jak výstižné.
      Měj se krásně a děkuji, Klárka.

      Vymazat
  4. Klárka, tak to je niečo. Perfektná reakcia a kiežby boli všetci takí so srdcom na správnom mieste. Je to naozaj veľmi dôležité vedieť, ako v takej situácii konať. Ide o veľa. Pozdravuj syna👍😊

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji moc za krásný komentář.
      Měj se krásně, Klárka.

      Vymazat
  5. Klárko, vy umíte tak krásně psát. Měla byste se tím živit...Váš příběh mi připoměl můj příběh. Ikdyž jste zažila tu ošklivou zkušenost v nemocnici, hlavní je to že pacient přežil a úžasné je to, že jsou lidi jako vy a Vás syn. My jsem se s manželem dostali k dopravní nehodě, kde na místě zemřela mladá dívka a všichni, kdo tam tenkrát zastavili byli úžasní, hodní, starostliví. Jsem zdravotnice a stejně to bylo hrozné, takový pocit bezmoci. Hned jak jsme se k ní dostali, byla mrtvá. Sice jsme jí podle instrukcí oživovali, ale od začátku jsem věděla, že je to špatné. Navíc jsme pak zjistili, že je to dívka z naší vesnice, celou její rodinu jsme znali... Klárko, jsem za Vás moc ráda, jak to dopadlo a děkuji za to. Lenka

    ,

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milá Lenko, teď mám pro změnu husí kůži z vašeho příběhu. Neumím si představit, co jste prožila.
      Věřím, že už jsme si svoje chvilky hrůzy vyčerpali a všem přeji jen šťastné konce cest.
      Děkuji za vaše slova, Klárka.

      Vymazat
  6. Klárko,
    tady je vidět jak během setiny vteřiny může být vše jinak !
    Vždy , kdy slyším sanitu, mám husí kůži.
    I tady se potvrzuje, že vše jen o lidech !
    I když chápu, že plno lidí nemusí takovou situaci ustát.
    Já sama bych také neváhala s pomocí, hroutím se až po ;-)
    Můžeš být na svého syna právem pyšná !
    Hlavně, že vše dobře dopadlo !
    P.s. Aplikace první pomoc stažena do mobilu.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ilonko, moc děkuji za tvůj komentář i za to, že sis aplikaci opravdu stáhla. O to šlo hlavně.
      Měj se moc fajn, Klárka.

      Vymazat
  7. Klárko, to je fajn, že jsou mezi námi takovýto lidé jako Ty a syn.... nedávno jsem volala policii, protože jsem potkala zmatenou starou osobu a nevěděla, jak jinak jí pomoci, jak ji dopravit někam, kde ji pomůžou, nebo kam patří.... Věřím, že existuje spousta lidí, kteří nejsou neteční a pomůžou a věřím, že se Ti Tvá dobrá energie vrátí až to budeš potřebovat. Měj se hezky. Dana

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Danuško, moc ti děkuji za tvá slova. Mám tu mezi vámi tolik milých a blízkých lidí a jsem za to opravdu vděčná.
      Pa, Klárka.

      Vymazat
  8. Klárko, mám husí kůži jen to čtu. Jste úžasní. Nikdy nezapomenu na svůj zážitek, když jsem jela autobusem a kousek ode mne dostal muž záchvat a křeč. Byl to to epileptický záchvat. Řekla jsem dvěma mužům, sedícím za ním, aby ho pevně drželi a šla za řidičem, mu oznámit co se stalo a volat rychlou. Řidič zastavil při krajnici a čekali jsme na sanitku. Nikomu bych nepřála, co vulgarit se mi dostalo, za tu chvíli než dojela sanitka. Doktor mi poděkoval, že jsem pánovi nejspíš zachránila život, ale cestující mě málem ukamenovali. Bohužel autobus měl zpoždění. Dodnes přemýšlím nad tím, jestli by jim nevadilo být svědky smrti člověka.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Máš můj obdiv! V takových chvílích se člověk dozví hodně o sobě i o jiných.
      Jsem tak vděčná za lidi, co vědí, co je důležité.
      Děkuji, Klárka.

      Vymazat
  9. Marcela Nordic Passion23. září 2019 v 21:55

    Co k tomu dodat. Byli jste pro onoho motorkáře v pravou chvíli na pravém místě. Chování ostatních je klasické, je to psychologie davu. Vždy chvíli trvá, než někdo z davu vystoupí a začne jednat. Podání správných a věcných info na telefonu je pro mnohé skutečně obtížné, stres prostě dělá své a je to pochopitelné. Ale chování sestry nikoliv. Všechny takové nejsou. Pravda ale, stačí jedna, která může napáchat ohromné škody. Každopádně syna i tebe, Klárko, obdivuji, že jste to tak bravurně zvládli. Budete to jistě dlouho zpracovávat. Ať je dobře. M.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Marcelko, mluvíš mi z duše. Byl to silný moment a myslím, že se nemusíme stydět a doufám, že vše dopadlo dobře.
      Děkuji za tvůj komentář i blízkost.
      Měj se nádherně, Klárka.

      Vymazat
  10. Mnohokrát jsem na cestách v autě coby spolujezdec přemýšlela o "šílených" řidičích, kteří svým neuváženým chováním na silnici neustále ohrožují ostatní a mohou v jediném okamžiku změnit životy mnoha lidem. Bohužel jich přibývá. Člověk nikdy nedokáže odhadnout jak by se zachoval v situaci, kterou Klárko popisuješ a osobně zažila. Já jenom doufám, že bych v sobě našla tu sílu a snažila se intuitivně pomoci, ač z každého zranění, které se stalo mým blízkým, se mi vždy roztřesou kolena a klepu se jak ratlík. V tomhle případě řidič přežil a zřejmě bez vážných následků, život je totiž nejdůležitější a jeho další cesty ať jsou již jenom bezpečné.
    Zachovali jste se příkladně a je dobře, že jsi o této zkušenosti napsala na blog.
    Ať již nikdy nemusíš být v situaci záchranáře, ti to vidí každý den...
    Ála

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Alenko, moc děkuji za tvoje řádky. Pravdou je, že stát se může velmi snadno kdykoli cokoli. A je dobré být na to trochu připravený.
      Měj se moc hezky, Klárka.

      Vymazat
  11. Není o co stát, dostat se do takové situace. A lidé jsou různí. Ty a syn jste to zvládli na výbornou,jednali jste tak, jak situace vyžadovala.
    Že to dlouho budeš mít v sobě, tomu se vůbec nedivím. Co říci k chování sestry? Stále je to o lidech.
    Hanka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hani, děkuji za tvá slova. Věřím, že ten zážitek nás všechny hodně posunul.
      Přeji ti krásné dny, Klárka.

      Vymazat
  12. Krásně napsaný článek. Bohužel vše je o lidech. Naštěstí to zřejmě dopadlo dobře. Hezký den Alena P.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Alenko, děkuji a přeji krásné podzimní dny.
      Klárka.

      Vymazat
  13. Děkuji za Váš článek, pohotovost, soucit, ochotu pomoci...Bůhví, proč je dnešní doba uspěchaná, hektická a sobecká...je to vidět všude mezi lidmi, ale čemu se můžeme divit, když nám vládnou tací lidé, kteří tam jsou a ještě horší, že jsou lidé se ochotní je volit a naslouchat jim. PROSÍM VŠECHNY, POJĎME TO ZVRÁTIT-BUĎ ME NA SEBE OHLEDUPLNÍ, MILÝ, OCHOTNÍ SI POMOCI A VULGARITU A SOBECKOST PROSTĚ V NAŠEM EGU POTLAČME. MOC VŠEM DĚKUJI

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milá Klárko, máte úplnou pravdu. Často se divím, kolik je mezi lidmi neschopnosti rozpoznat, co je správné a co ne, či kdo ano a kdo ne. Snad lidská moudrost a cit neztratí svou sílu.
      Klárka.

      Vymazat
  14. Klárko, čtu se zpožděním, ani nedýchám...těžko soudit, těžko odhadovat kdo a jak by se ve stejné chvíli zachoval.Snad všechno bylo jenom znamení, výstraha, život je vážně občas tak strašně křehký. Stačí málo a vše je jinak...
    Díky za lidi, jako je tvůj syn a ty, za všechny, co konají nejdřív ve prospěch potřebných...kéž by víc neštěstí mělo stejný závěr...a andělé jsou a ke správným lidem si cestu najdou- jakkoliv, věřím v to...
    Klári, díky ♥️

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milá Haničko, moc děkuji za tvou reakci. Je to pravda, život je velmi křehký a my ho tak často bereme jako samozřejmost. Věřím a doufám, že pán je v pořádku a už se mu nikdy nic podobného nestane.
      Měj krásné dny, Klárka.

      Vymazat