Přiznám se veřejně....

...a bez mučení.

Miluju lidi.

Přes všechny nepříjemné zkušenosti, 

přes všechny nemilé zážitky,

 přes všechny konflikty, 

mám prostě a obyčejně lidi moc ráda.

Miluju ta "náhodná" setkání. Skutečná i virtuální.

Ta, kdy prostě víte, že jste ve vnějším světě potkali kousek sebe.

Někdy kousek sebe, jindy záblesk jakési nadpozemské energie, či jak to nazvat, aby to nebylo příliš určující, konkrétní a limitující.

Miluju, když se setkáme pohledem s řidičem auta, 

který mě pustí , když vidí, že dlouho trčím na vedlejší.

Miluju, když mě někdo cizí jen tak pozdraví, 

když narazím na milou obsluhu kdekoli, v obchodě, 

v restauraci, na nádraží...

Miluju vidět jak je někdo zamilovaný, 

jak někdo pomůže jen tak zlehounka 

aniž by byl žádán nebo musel.

Miluju, když zahlédnu něčí záři v očích,

 něčí letmý úsměv, něčí radost.

Miluju dětský smích a štěbětání školáčků,

 co jdou ráno pod našimi okny do školy.

Miluju páry, co jdou léty shrbení a vedou se za ruku.

Miluju, když mi hezký muž podrží dveře.

Miluju, když někomu stojím za pár milých slov.

Miluju, náhodné rozhovory, co mě obohatí 

a vnesou světlo do šedivého dne.

Miluju všchny ty drobné i velikánské chvíle čisté radosti, která nikoho nic nestojí.

Mám to obrovské štěstí,že můžu být svědkem 

všech těch zázraků. 

Všech těch "obyčejností", co umí člověk.

Řeknu vám, je to prostě krása.